VULPES CAERULEA

Byt

14. 11. 2006 – 14:28:11
Čas jakoby se zastavil. Jedinou připomínkou běhu věcí bylo rytmické kapání vodovodního kohoutku do plechového dřezu. Kap - kap - kap. Karas věděl, že v Liškově bytě není sám. Klíč v dlani svíral tak pevně, až mu klouby zbělely a nehty se zaryly do masa. Konečně nahmátl třesoucími se prsty starý ulepený vypínač a prudce jím otočil. Žárovka v předsíni se líně naplnila světlem. Pak dvakrát pohasla, jak nabírala sílu k prosvícení silné vrstvy spáleného prachu, aby nakonec váhavě a po dlouhém rozmýšlení osvítila předsíň svými 40 watty.

V kolísavém polosvětle si Karas připadal opět bezpečně. Otřel si hřbetem ruky zpocené čelo a s hlubokým nádechem vstoupil do místnosti. K úsečnému rytmu vodovodního kohoutku se přidaly vrzavé tóny starých parket. Byt, stejně jako celý dům, žil vlastním životem. Zaznamenával do zdí historii všech svých obyvatel a předával ji každému, kdo byl ochoten naslouchat. Karas viděl dámu s honzíkem na zelených šatech, která si na noc vodí c. k. oficíry, viděl pána s černým knírkem, pěnovou špičkou a kostkovaným županem, viděl upjatého mladíka v uniformě SS, který si přikládá k spánku hlaveň, viděl holčičku s velkou bílou mašlí, prohánějící se po pokoji na dřevěné koloběžce, viděl její matku přikládající uhlí do kamen... Byt promlouval a Karas tiše naslouchal.

Kap - kap - kap. Kohoutek vytrhl Karase ze snění. Přistoupil ke kuchyni a natočil si vodu do puklého porcelánového hrnku. Studená voda osvěžila vyprahlé Karasovo hrdlo stejně jako jeho mysl a Karas vytáhl z kapsy umolousanou obálku. Instrukce. Buď se zbláznil Liška, nebo já, pomyslel si Karas a vyndal z obálky nadvakrát složený papír. Slabé světlo, tekoucí do pokoje z předsíně, nepostačovalo a Karas sáhl po vypínači. Na okamžik zaváhal, připadal si v cizím bytě jako zloděj, byť ho Liška vlastně pozval, ale nakonec rozsvítil. Posadil se na starou dřevěnou židli ke starému dřevěnému stolu. Ty musela kupovat ještě ta ženská k honzíkem, ušklíbl se Karas a rozložil před sebe Liškův dopis. Znovu sáhl po hrnku s vodou a pozvedl ho k ústům, ale pohyb nedokončil. Na posteli z druhé strany stolu ležel mrtvolně bledý Liška s obrovskou modřinou pod levým ramenem.

Dům

9. 11. 2004 – 07:51:40
Obrovské dveře s rachotem zapadly a Karase pohltila tma. Těžká a lepkavá. Vlhkost čišela ze všech stran a Karas si najednou vzpomněl na své dětství, na vůni vlhké omítky ve svém domě a na život, který dům vyzařoval. Odněkud se nesly zvuky večeře.

Plamínek zapalovače v té okolní vlhkosti skomíral a vrhal po okolních zdech mihotavé stíny. Kočce na popelnici zasvítily oči. Karas otočil masivním vypínačem a vzpomínky jakoby nikdy nebyly. Kočka s vyčítavým vyprsknutím zmizela na schodech do sklepa.

Karas se se zájmem rozlédl. Průjezd do dvora byl pokryt špalíkovou dlažbou, nejspíš poslední v Praze. U plesnivé zdi, ze které se odlupovaly celé kusy omítky, stály dvě kovové popelnice. Třetí vysypaná se válela opodál. Mléčná žárovka se pohupovala na vytrženém drátu a vytrvale bojovala s vlhkostí a dorážející tmou. Poštovní schránky vypadaly jako šachovnice. Dvířka, bez dvířek, dvířka, bez dvířek... Jmenovka Jan Liška, 3.p. byla téměř nečitelná, psaná samozřejmě obyčejnou tužkou.

Karas stoupal po ošlapaných schodech konstantní rychlostí čtyři schody za vteřinu. Jen tak stihl dojít k dalšímu vypínači právě ve chvíli, kdy světlo zhaslo. Dům ho konejšil, vemlouval se mu tlumenými hlasy spoza dveří, zábradlím oježděným desítkami dětských zadků i prosklenou dřevěnou pavlačí. Z domu promlouvala historie. A té Karas rozumněl.

Liškův byt nemusel ani hledat. Jméno Liška bylo napsané tužkou přímo na dveřích, každý tah aspoň pětkrát zvýrazněn. Karas vytáhl z kapsy obálku s instrukcemi a vysypal z ní na dlaň těžký mosazný klíč. Otočil jím v zámku překvapivě hladce. Temný byt otevřel svá ústa dokořán a Karase polkl. Kočka se mohla nerušeně vrátit ke své večeři.

Dveře zaklaply a Karasovi naskočila v zátylku husí kůže. Okolní vzduch lepkal zatuchlinou dlouho nevětrané místnosti. Karase překvapila panika, která se už už drala ven. Byl slepý vlhkou tmou a olejnatá pachuť na patře ho nutila k dávení. Instinktivně pociťoval blízkost smrtelného nebezpečí. Přitiskl se k nejbližší zdi a šátraje rukama hledal vypínač.

Obálka

26. 10. 2004 – 13:20:41
Karas prožíval pád naprosto ojediněle. Jakoby se vědomí odtrhlo od hmotného těla a ve zpomaleném záběru sledovalo sebe samo, nezúčastněně a klidně. Rychlost pádu byla v přímém rozporu s rychlostí vnímání a Karas s překvapením zaznamenal v okolí žaludku pocit, který navozuje jízda v rychlovýtahu. Pravým nártem nakopl desku stolu. Sklenice s nedopitou kávou líně nadskočila a téměř plavmo zamířila nad Liškovu práci.

"Doprdele!" Ta slova Karase vytrhla z do jisté míry fascinujícího stavu a mrštila jím na rozlámanou židli. Sklenice ve vteřině dokončila svůj let a na bílý papír vyhřezla hustá káva smísená s krupičkami lógru. Doktor věd Rudolf Karas chtěl zachránit co se dá. Aktivoval ve svém stárnoucím těle i ty svaly, o nichž ani netušil, že je má a vymrštil se ke stolu. Jeden fascinující zážitek stíhal druhý.

Rozkládal mokré listy po radiátorech. "Doprdele. Doprdele..." Text byl na některých listech téměř nečitelný. Liška je po celém ústavu známý tím, že v době propisovacích tužek, v době databank, PDA a notebooků píše veškeré poznámky a texty obyčejnou tužkou. Zatracenej exot nostalgickej!

Spoza listů Liškovy práce vypadla na zem obálka. V té spoušti kolem vypadala její neposkvrněná bělost až nepatřičně. Karas odložil zbytek papírů na topení, otřel si mokré ruce do pláště a obálku zvedl. Na obálce stála dvě slova. Karas: Instrukce.

Očima současníka

18. 10. 2004 – 14:08:01
Telefon vytrvale drnčel už od rána.
"No prosim... Jo, jste už apoň padesátej, kdo Lišku shání... Ne, nevím kde je. Ne, nemá volno ani neni nemocnej. Prostě zmizel. Vzal si dovolenou a už se sem nevrátil. Cože? Jak může dospělej člověk jen tak zmizet? Vypadá to, že snadno. Ale jo, až se ukáže, tak mu to vyřídim... Neni zač, nashle."
Doc. PhDr. Rudolf Karas, DrSc. zavěsil a protáhl se na své židli až zapraštělo. Napadlo ho, jestli ten zvuk vydala židle nebo jeho klouby. Je ten Liška pacholek, takhle zmizet dva týdny před odevzdáním projektu, aspoň, že tady nechal rukopis.

Aby nemusel pohnout hlavou, přenesl Karas, dlouholetý pracovník Historického ústavu Akademie věd České republiky, člověk oddaný své práci avšak pro běžný život naprosto nepoužitelný, své těžiště na jednu nohu židle a otočil se kolem dokola. Židle zaprotestovala hlasitým zapraskáním. Zahleděl se na text titulní stránky Liškovy práce:

Historický ústav Akademie věd České republiky

Projekt: Komparativní studium formování státních útvarů střední a středovýchodní Evropy (Velká Morava, Čechy, Polsko, Uhry, středověká římská říše aj.) s využitím interdisciplinárního přístupu (kulturní antropologie, archeologie, dějiny umění aj.).

Titul: Formování českého státu očima současníka

Autor: PhDr. Jan Liška

Očima současníka. Co tím ten Liška myslí? Kde chce po jedenácti stech letech sebrat oči současníka? Karas se natáhl po Liškově práci. V židli prasklo poněkud víc než jindy. Doc. PhDr. Rudolf Karas, DrSc. ustrnul v půli pohybu, na hranici rovnováhy, ruku nataženou ke stolu. Takhle tady nemůžu balancovat věčně, pomyslel si a přenesl váhu. V tom okamžiku si židle nejspíš řekla, že už má své odsloužíno a rozložila se s tříštivým zvukem na hromadu třísek.

Pán a kníže

13. 10. 2004 – 13:49:00
V čase večeře za mnou Berenika nepřišla. Místo ní mi přinesl jídlo kněz. Mohlo mu být asi šedesát let, kolem očí a v koutcích úst měl vyřezané vějíře vrásek. Jeho tvář vypadala dobromyslně, avšak z očí mu čišelo odhodlání a pevná vůle.
"Děkuji za pokrm, otče," řekl jsem.
Pokynul mi, posadil se k mému loži a tiše čekal, až dojím. Celou dobu mě pozorně sledoval.
"Umíš latinsky, synu," konstatoval, jakmile jsem dojedl, "ale před jídlem se nemodlíš. Kněz tedy nejsi. V Ježíše Krista, našeho Pána a Pastýře, věříš, nebo jsi jen hanebný pohan, jako většina knížat českých?"
A je to tady. První lež. Nemohu přeci vysvětlovat knězi z konce prvního tisíciletí o evangelické církvi, o buddhismu, šintoismu, taoismu a dalších vírách a filozofiích, které mě ovlivnily. Natož o myšlenkových směrech 21. století... "Byl jsem vychován ve víře, otče."
Z poznámky, kterou kněz utrousil o českých knížatech, je patrné, že v Čechách, nakolik jsou nebo nejsou ještě státem, neproběhla úplná christianizace. To znamená, že je rozhodně před vládou Boleslava I., který si po vraždě svého bratra Václava podrobil všechna česká knížata, křesťanství pozvedl na oficiální náboženství a na nově vystavěných hradech založil kostely. Zároveň je podle přítomnosti kněze pravděpodobné, že je po roce 845, kdy se nechalo 14 českých knížat pokřtít v Řezně od Ludvíka Němce.

"Z tvé přítomosti, otče, usuzuji, že tvůj pán v Krista věří..."
"Máme jen jednoho Pána," zahřměl kněz a přežehnal se křížem, "a tím je Hospodin." Šlehl po mě pohledem: "Pokud máš ale na mysli našeho knížete, nejmocnějšího mezi knížaty, věz, že se přidržuje pravé víry více, než leckterý kněz."
Díky bolesti v rameni a soustředění na rozhovor nejsem schopen důkladné analýzy. Nejmocnější mezi knížaty a přidržuje se pravé víry by mohlo ukazovat na Bořivoje, který byl pokřtěn velkomoravským arcibiskupem Metodějem kolem roku 875, čímž se stal pánem nad ostatními českými knížaty.
Nebo by tím knížetem mohl být Václav, později svatořečený, tedy období přibližně mezi lety 920 – 935. Okruh se zužuje.

"Vstaň," pobídl mě kněz hlasem, který nebylo možné neposlechnout a nabídl mi paži. Došli jsme k oknu. "Pohleď, tak silná je víra našeho knížete."
Spatřil jsem překrásnou rotundu se čtyřmi apsidami. Od apsidy k apsidě mohla měřit tak dvacet metrů, hlavní loď okolo deseti. To je jistě...
"Svatý Vít," dokončil mé myšlenky kněz. "Tam, kde stával pohanský kámen, je dnes kostel k větší slávě našeho Pána i knížete Václava."
"Kníže Václav je svatý muž," řekl jsem okouzlen novotou svítící rotundou.
"Mimochodem," vrátil mě rychle do reality kněz, "kníže by s tebou rád mluvil, synu. A proto jsem vlastně zde. Stará Berenika ti přinese nějaké oblečení, snad ti bude..." Kriticky si mě změřil od hlavy k patě.
"Než odejdu, potřebuji znát tvé jméno, odkud jsi a co tě sem přivádí..."

Úvahy

4. 10. 2004 – 13:59:27
Den jako malovaný. Nebýt díry v rameni cítil bych čiré krystalické štěstí. Jsem tu. Nevím přesně kde, snad na Budči či v Levém Hradci, možná přímo v Praze. A nevím přesně kdy. Odhaduji rozmezí let 800 – 1000 po Kristu. Společnost je románská, nevím, zda už existuje jednotný stát nebo je země stále ještě rozdělena na jednotlivá knížectví. Ale to jsou v momentálně nepodstatné detaily, které se navíc brzy objasní. Důležité je, že jsem tu. Teprve teď, zachumlaný do kožešin v masivní románské posteli, dokážu ocenit, že jsem přežil přesun. Že jsem přežil bloudění v lese. Že jsem přežil ránu kopím...

Berenika se o mne stará jako o vlastního, její scvrklé ruce s kůží tenkou jako papír jsou neuvěřitelně jemné. Pravidelně mi vyměňuje obvaz a maže ránu nelibě páchnoucí mastí. Nosí mi třikrát denně jídlo, ráno hustou polévku s velkými kusy masa a spoustou zeleniny, v poledne kaši z nějaké obiloviny omaštěnou sádlem a placky a večer kus pečeného skopového a skývu chleba. K pití mám husté kořeněné víno. Jako bych pil krev země. Předpokládám, že až mě Berenika pustí z postele, začne mi víno ředit.

Obývám malou místnost s udusanou hliněnou podlahou. Postel je dostatečně široká, ale pro člověka z 21. století příliš krátká, musím ležet napříč. Sroubené stěny jsou místy pokryté tkanými koberci, nezakrytým oknem proudí dovnitř svěží podzimní vzduch. Vzduch! V našich časech si nikdo ani nedokáže představit, jak může vzduch vonět. Jak může chutnat! Nevím, jestli ho mám dýchat nebo polykat... Pravděpodobně jsem ubytován dost daleko od hospodářských budov.

Už se těším na Bereniku, její dobrosrdečná upovídaná tvář mi začíná chybět. Za chvíli přijde s večeří. Pokusím se s ní promluvit, ale bojím se neúspěchu. Od mého rozhovoru s velmožem je uzavřenější, klopí oči a brebentí o poznání méně. Musím ji přimět k hovoru, musím zjistit, jak se velmož jmenuje, jak je starý, jestli je knížetem, jak se jmenuje tohle místo. Musím zjistit, co se mnou bude dál...

Dar

30. 9. 2004 – 14:06:11
Jezdec si mě měřil přísným pohledem. Vlnité kaštanové vlasy se osvobodily od přilbice a stékaly v pečlivě upravených vlnách na ramena. V osmahlé tváři lemované krátce střiženým vousem chladně zářily modré oči, tvrdé jako křemen. Koženou vestu jezdec vyměnil za vínovou tuniku s drobnou bílou výšivkou, na ramenou šedý plášť sepnutý stříbrnou sponou.
"Kdo jsi?"

Taková základní otázka a já na ní nejsem připraven. Předpokládal jsem, že se na čas schovám mezi poddaným lidem, návštěvu velmože jsem neplánoval. Přinejmenším ne tak záhy.
"Poutník, pane."
"Poutník?!" přistoupil o krok blíž a vysypal obsah mého vaku na podlahu. Komplikace. Zbroj, která mu zachřestila u nohou, má cenu minimálně třiceti krav. Spíš padesáti.
V rameni jakoby mi otáčel rozžhaveným železem. V sevření knížecích chladných očí mi hlava odmítala pracovat. Zatím ještě ležím v posteli. Zatím.
"Je to dar pro tebe, pane."
Podezření z velmožova pohledu nezmizelo, jen bylo na chvíli vystřídáno úžasem. Jeho majetek se právě značně rozrostl. Narozdíl od mého. Ale... postel je postel.
"Bereniko!" velmož s očima stále upřenýma do mých přešel do svého rodného jazyka ne nepodobného staroslověnštině. Stařena odhrnula závěs, hlavu hluboce skloněnou. Vyrozumněl jsem, že se ptá stařeny na mou ránu. Berenika mi starostlivě odstranila obvaz, přičichla k ráně a zavrtěla hlavou. Žádná sněť.
Velmož se zdál být stařeninou odpovědí spokojen. "Zítra opět přijdu. Za dar děkuji."
Rozloučil se nepatrnou úklonou.

Pot se ze mne jen lil. Tušil jsem, že se tímto setkáním mnohé rozhodlo. Ve stařenině chování byla patrná velká změna. Z nikoho jsem se v jejích očích stal někým. Někým, kdo je ve společenské hierarchii blíž jejímu pánu než jí.

První slova

17. 9. 2004 – 03:36:40
Stařena seděla u mého lože a třesoucí se rukou mi podávala misku s polévkou. Nadzdvihl jsem se, ale pulzující bolest v rameni mě přemohla.

"Éééch...," mávla stařena dřevěnou lžící a začala mě trpělivě krmit. Bez ustání něco brebentila a živě gestikulovala, polévku jsem měl všude, jen ne v ústech. Pochopil jsem, že se mě na něco ptá, ale směsi jejího slovanského jazyka a sprosté latiny, kterou chrlila bezzubými ústy, jsem vůbec nerozumněl.

Když se nedočkala odpovědi, mávla znovu lžící: "Éééch..." a opět spustila vodopád nesrozumitelných slov. Občas se v rozčilení zapomněla a snědla sousto, původně určené pro mne.

Zaslechl jsem kroky. Slova stařeně odumřela na rtech. S obtížemi se postavila a sklonila hlavu právě v okamžiku, kdy se rozhrnul těžký rudý samet a ve dveřích stanul jezdec z lesa. Letmým gestem stařenu propustil. Na zem hodil vak s mými věcmi a promluvil čistou latinou: "Kdo jsi?"

Osudové setkání

16. 8. 2004 – 06:34:18
Probudil mě déšť. Stékal mi po tváři, větve stromů se pod vahou zachycené vody ohýbaly, až kolem mne vytvořily zelenou stěnu. Šum vody v listoví se prolínal s horečnatým šuměním mé krve a srdeční tep s bubnováním kapek vůkol. Bubnování nabývalo na síle, stále hlasitěji a hlasitěji...

Kopyta! To jsou koňská kopyta! Popadl jsem vak a prodral se skrz větve. Jezdec štval štíhlou laň, ovládaje svého koně jednou rukou, kopí připravené k smrtícímu letu. Kapky vody kolem něho vytvářely stříbrnou auru, která mu propůjčovala zdání božského zjevení. Laň se řítila přímo na mne, její krví podlité oči byly hrůzou slepé. V jednom okamžiku, kdy se rozhoduje o bytí a nebytí, o životě zvířete nebo člověka, vyslal jezdec své kopí. Ve stejné chvíli mě laň spatřila a uskočila stranou. Kopí ji o vlas minulo. Laň svůj běh o život vyhrála.

Tupý náraz. Kopí zadrnčelo ve kmeni za mnou. Palčivá bolest mi projela ramenem a já poklesl v kolenou, ale silné ratiště trčící zpod mé klíční kosti mě nutilo zůstat stát. Poslední, co si pamatuji, byla zabahněná mužská tvář pod normanskou přilbicí, lemovaná kroužkovou kápí.

Pochybnosti

3. 9. 2004 – 11:06:40
Pochybuji. Pochybuji, že to byl dobrý nápad. Pochybuji o sobě. Pochybuji, že to přežiji...

Les nemá konce, nenarazil jsem na jedinou stopu lidské přítomnosti. Žádná cesta, žádné ohniště, chatrč nebo aspoň proužek dýmu. Koruny stromů se vzájemně proplétají a jejich větve vytvářejí nad mou hlavou neprostupnou klenbu. Bůh ví, kde vlastně jsem. A hlavně kdy...

Už několik dní jsem neměl v ústech. Jen bukvice a trochu hub. Vak s vybavením je čím dál tím těžší. Primitivní smyk, který vleču za sebou, mě příliš brzdí, přemýšlím, že pár věcí zakopu a později se pro ně vrátím, jenže... nejspíš je už víckrát nenajdu.

Nohy jsou stále těžší a únava mě zmáhá. Jednou přece musím narazit na nějaké lidi... Co asi dělá kafka... Kdo jsem a proč? Proč jsem vlastně tady? Jsem tak unavený... Musím udržet otevřené oči, musím... musím...

Přesun

19. 8. 2004 – 11:57:03
V jednu chvíli garsonka, pustá a neutěšená, neuspořádaná a toužící po ženské ruce. Prázdná klec, několik dní nemyté nádobí, knihy povalující se úplně všude, odchlipující se tapety...

A v druhé... Současnost se v jediném nekonečně krátkém a omračujícím okamžiku roztříštila na miliardu střepů a každý z nich se mi zevnitř bolestivě zasekl do hlavy. Vrátil jsem se do matčina lůna a zároveň jsem umíral přemožen stářím, stal jsem se všemi svými předky současně a zahlédl útržky z jejich životů, stokrát jsem zemřel a stokrát se zrodil, zabil i byl zabit, miloval i byl milován...

Vše utichlo ještě dřív než začalo. Prudké světlo mi bránilo otevřít oči. Cítil jsem vůni tlejícího listí všude kolem a skrz zavřená víčka se dobývalo slunce. Pustil jsem ho dovnitř. Nade mnou se tyčily statné buky a v korunách jim šuměl vítr. Buky, které rostly před tisíci lety a v jejichž spadaném listí jsem ležel já, dosud nenarozený.

Rande

19. 8. 2004 – 08:38:06
Tiskli se k sobě jako by měl svět skončit v příštím okamžiku. Petr a Lucie. Symbolická jména. Nevnímali pohoršené tváře důchodců čekající na refýži ani nadávající hlas v koruně usychajícího javoru: "Neser mě!"

Lidé na zastávce se střídali, prázdná tvář za prázdnou tvář, jeden jako druhý. Zírali na to sousoší milenců a přece nic neviděli. Přijela tramvaj. Jedni odjeli, druzí přijeli.

Petr vnímal jen svou Lucii, Lucie jen svého Petra. Cestující byli zahleděni jen sami do sebe a kafka mlela dál tu svou: "Neser mě, neser mě!" Nikdo z nich nepostřehl ostrý namodralý záblesk v okně oprýskaného činžáku...

Prolog

18. 8. 2004 – 05:33:53
Budík dnes zvonil obzvlášť nesnesitelně. Hlava mi třeštila pod údery zlomyslných permoníků a ponožky, které jsem si večer nesundal, mi úspěšně zaškrcovaly krevní oběh. Nepovedlo se mi budík zamáčknout, namísto toho jsem ho shodil pod postel, kde vytrvale vyzváněl dál a dál. Sáhl jsem po převržené láhvi na nočním stolku – prázdná. Zatracenej den.

Kavka se hlasitě dožadovala zrní: "Neser mě, neser mě!" Sundal jsem jí z klece košili a oblékl se.
"Neser mě, neser mě!" vřeštěla dál kafka.
"Ty neser mě," odpověděl jsem jí a nasypal proso. "Dneska dostáváš naposledy, příště si už budeš hledat žrádlo sama."
"Neser mě!"

Chtěl jsem napsat dopis na rozloučenou. Co, komu, proč a tak podobně. Seděl jsem nad čistým listem a v hlavě měl prázdno. Stejně mám akorát tu kafku, tak co bych psal.
"Neser mě," zaslechla mé myšlenky kafka.
"Máš pravdu, je čas roztáhnout křídla ke svobodě..." otevřel jsem dvířka u klece a zaprášené okno. Kafka po mě poplašeně obracela jedno oko. Patrně přemýšlela, jak moc vážně to myslím.
"Tak leť, nemůžeš tu zůstat sama."
Kafka se protáhla dvířky a usadila se na parapetu. "Neser mě," řekla na rozloučenou, klovla do pantu a roztáhla křídla.
"Ty neser mě," povzdechl jsem si, když zmizela nad probouzející se městskou zástavbou.